středa 22. března 2017

David Suchet v roli spisovatele


Název: Poirot a já
Originální název: Poirot and Me
Autor: David Suchet
Překlad: Helena Šilhánková
Žánr: Biografie
Rok vydání: 2015
Rok vydání originálu: 2013
Nakladatelství: Knižní klub
Počet stran: 312




Tuhle knížku jsem vážně neměla v plánu si kupovat. Po pravdě, vůbec si nejsem jistá, jestli jsem o její existenci něco věděla. Pak jsem ale přišla do knihkupectví a bylo to to první, co jsem viděla. Vzala jsem ji do ruky, abych se na ni podívala, stále bez úmyslu si ji koupit. Já totiž takové knížky nečtu, víte? Otočila jsem knížku, abych si přečetla zadní stránku obálky... A už po pár řádcích jsem věděla, že bude moje. Miluju Hercula Poirota. Je to můj nejoblíbenější knižní detektiv. Se seriálovým Poirotem jsem vyrůstala, s knižním dospívala. Takže tohle dílko jsem tam prostě nechat nemohla.

Čtení knížky jsem si celkem užívala. Začátek byl hodně emotivní, knížka začínala v podstatě koncem a mně se ježily chlupy na těle. V knížce David Suchet postupně vzpomínal na to, jak se k roli Hercula Poirota dostal, jak probíhalo natáčení jednotlivých sérií, kolik slavných herců a hereček potkal, kde všude se natáčelo, a nakonec taky to, jak po každé sezóně s nejistotou očekával, zda se vůbec bude točit další řada. Zmíněny byly snad všechny díly, které se točily. Občas mi to přišlo jen jako stručný výčet, ale myslím, že pro Davida Sucheta bylo důležité, aby v knize zazněly názvy všech dílů, i když o nich byla třeba jen malá zmínka.

Než jsem přečetla tuhle knížku, koukala jsem na seriálovou podobu úplně jinak. Nikdy mě nenapadlo, kolik za tím stojí dřiny a kolik toho pro svou roli David Suchet udělal, jak dlouho celé dílo Agathy Christie studoval, jak dlouho si zkoušel nejrůznější styly chůze, řeči... Musím říct, že mě to fakt ohromilo.
Knížku jsem sice četla před několika měsíci, ale pořád mám úsměv na tváři, když si vzpomenu na některé pasáže. David Suchet byl natolik zaujat postavou Hercula Poirota, že se ji v seriálu rozhodl ztvárnit přesně tak, jak ji dáma Agatha napsala. Při čtení Poirotových případů si sepsal dlouhý seznam poznámek (měl 93 bodů!) a ten pak předkládal každému režisérovi, který se na tvorbě seriálu podílel. Pokud měl Suchet pocit, že něco ze scénáře by malý Belgičan neudělal, byl ochotný se hádat kvůli tomu, aby to bylo změněno. V seriálové Záhadě na zámku Styles otevřel ráno okno neučesaný a dodnes toho prý lituje - takového faux pas by se Poirot nikdy nedopustil. Tuhle scénu si při sledování pohlídám. Suchetovi v knize rozhodně nechybí sebekritičnost, čímž u mě získala hodně plusových bodů. Malého Belgičana proslavil po celém světě, milují ho miliony lidí, ale on i tak stále pátral po věcech, které by šly udělat jinak, lépe.

Hodnocení na Poirot a já se mi píše špatně. Nečtu životopisné knihy, tak nevím, jak do toho, nemám s čím porovnávat. Je pro mě ale důležité, jak na mě knížka působila při čtení a jak na mě působí teď s odstupem času. V celém seriálu se David Suchet snažil vzdát poctu Herculu Poirotovi a Agathě Christie a já myslím, že se mu to povedlo na výbornou. Knížku pak chápu jako něco, čím se chtěl s touhle dlouhou životní kapitolou rozloučit. Byla plná informací, ale hlavně emocí, úsměvných i smutných scén, obsahovala také řadu fotografií z probíhajícího natáčení. Čtení mě bavilo a myslím, že k některým pasážím, ne-li k celé knize, se ještě někdy vrátím. Myslím, že s pěti hvězdičkami, které ode mě knížka získala, by byl spokojený i samotný Hercule Poirot :)

sobota 18. února 2017

Skleněný trůn




Název: Skleněný trůn
Originální název: Throne of Glass
Série: Skleněný trůn #1
Autor: Sarah J. Maas
Překlad: Ivana Svobodová
Žánr: Fantasy, YA
Rok vydání: 2015
Rok vydání originálu: 2012
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 392




Tak už i na mě došlo. Teda spíš tak už i u mě došlo na Skleněný trůn. A to dávno po tom, kdy člověk narážel všude na Dvůr trnů a růží. No ale to bych nebyla já, kdybych hned četla to, co frčí, žejo. A vlastně Skleněný trůn může děkovat Cecilce z blogu Slečna a tři bíglové, že jsem se k němu dostala. Mělo to být společné čtení. Nakonec to dopadlo tak, že jsem to sice dočetla první, ale Cecilka přečetla asi čtyři knihy během čekání na mě. Příště se nám to snad povede líp.

pátek 10. února 2017

Lednové suma sumárum #1

Jelikož jsem toho v lednu přečetla na mé poměry celkem dost, ale skoro o ničem jsem nepsala, a jelikož se tak trochu obávám, že se mi to bude stávat častěji, rozhodla jsem se pro takové případy zavést suma sumárum.

5. Slovy pět. To je číslo měsíce ledna podle Goodreads. Celkem mě to překvapilo, já jsem si nevím proč myslela, že jsem skončila na čtyřech knížkách. Ale budeme věřit Goodreads, přece jenom - co je psáno, to je dáno. A rozhodně je to spolehlivější než mozek matky na mateřské :)


První lednovou knížkou je Malíř vzpomínek od Gwendolyn Womack. Dobré to bylo. Stránky rychle ubývaly, bylo to psáno lehce a přišlo mi to originální. Nebo jinak - já jsem nic podobného nečetla. Moc mě bavilo střídání časových rovin, kterých tam bylo víc. Bylo to díky tomu hodně živé a udržovalo mě to v napětí. Konec mě ale zklamal. Nemyslím tím odhalení nepřítele, ale spíš celkový konec knížky. Takže to vidím na tři a půl hvězdičky.
 
Druhou knížkou je Půlnoční koruna, kterou asi nemusím moc představovat. Minulý rok jsem četla Skleněný trůn (recenzi mám hotovou, teď už jen ji zveřejnit), takže bylo otázkou času, kdy se dostanu ke druhému dílu. A když ho začala číst Cecilka od bíglů, se kterou jsem četla jedničku, tak jsem se do něj pustila taky. A bavilo mě to, fakt jsem to přečetla docela rychle. Trio Celaena - Chaol - Dorian nezklamalo, nechyběly vtipné průpovídky, napjaté situace, dočkali jsme se i romantiky. I na nějaký ten zvrat a překvapivé odhalení došlo. Takže dávám čtyři a půl hvězdičky.

Další v pořadí následoval Dokonalý cizinec od Renée Knight. Bez mučení přiznávám, že se celkem divím, že jsem to dočetla. Teda, bylo to napsané dobře a čtivě, ale to je asi tak jediné plus, které k tomu mám. Vlastně bych ještě mohla přidat plus za psychologii postav, ta mi přišla dobře zvládnutá. Ale jinak mi byly postavy hrozně nesympatické. Nápad byl zajímavý, ale podle mě se autor snažil být tak moc tajemný, až to přehnal. Konečné prozření bylo povedené, ale celkově pro mě zkrátka tohle nebylo. Jeden a půl hvězdičky.


Číslo čtyři má Dívka v ledu od Roberta Bryndzy. Světe div se, recenze bude, už je sepsaná a čeká, až se na ni dostane řada ve zveřejňování.

Pátou a poslední knihou v mém lednovém seznamu je vlastně audiokniha Zabij mě znovu od Rachel Abbott. Je to můj recenzní rest z loňského roku, takže tradáááá, recenze už je zveřejněná, tak můžete mrknout :)

No, a to je všechno. Už teď vidím, že únor bude asi o poznání horší. Hned po Půlnoční koruně jsem rozečetla Dědičku ohně, ale jak se opět ukázalo, musím si v sériích dávat po každém díle pauzu, takže jsem ji zase odložila a vrátím se k ní později. A hlavně to teď nečte Cecilka, žejo. Stihla jsem už rozečíst další dvě knížky a stále mám dvě rozečtené z loňska. No, nechám se překvapit, jak to dopadne :)



čtvrtek 26. ledna 2017

První letošní audiokniha

Název: Zabij mě znovu
Originální název: Kill Me Again
Autor: Rachel Abbott
Překlad: Milan Lžička
Žánr: Detektivka
Rok vydání originálu: 2016
Formát: Audiokniha
Vydavatelství: Audiotéka, Mladá fronta
Délka: 11 hodin 50 minut
Čte: Simona Postlerová

Na podzim roku 2016 vydala Audiotéka ve spolupráci s Mladou frontou audioknižní podobu detektivky Zabij mě znovu od Rachel Abbottové. Ačkoliv to není první knížka, která se k nám od této autorky dostala, pro mě to bylo první setkání s jejím dílem. Takže jak to dopadlo?

Maggie Taylorová přijala nabídku na novou práci v Manchesteru a znamená to, že ji, manžela Duncana a dvě děti čeká stěhování. Rozhodnutí práci přijmout však nelituje a doufá, že Duncana jeho rozmrzelost brzy opustí. Vše vypadá dobře, dokud se však jednou večer nevrátí z práce domů a nezjistí, že Duncan nechal doma děti samotné a prostě zmizel... Co se to děje? Kam se Duncan tak beze slova poděl? Aby toho nebylo málo, dojde k brutální vraždě ženy, která se Maggii neuvěřitelně podobá. A to je teprve začátek... Před Maggie teď stojí důležitá otázka. Kde je Duncan a má s tím vším něco společného?

Hlavní postavou knihy je Maggie Taylorová, právnička, nikoliv policistka. Má novou práci, milujícího manžela a dvě děti, zkrátka žije v domnění, že má spokojený život. Jenže tohle domnění se po Duncanově zmizení rozplyne jak pára nad hrncem a Maggie je najednou donucena o všem začít pochybovat. Je to docela drsná zkouška jejích zásad a přesvědčení.
Aby policejní složky nepřišly v knize zkrátka, je tu Tom Douglas (a pár jeho policejních parťáků), který má na starosti vyšetřování případů vražd. Mimochodem je to detektiv, který spojuje autorčiny knihy. Je to sympaťák, ale moc prostoru v knize nedostal. Možná ho měl už v předchozích dílech. 

V knížce se nepravidelně střídají kapitoly vyprávěné z pohledu Maggie s kapitolami z pohledu jiných postav (Maggiiny kapitoly převažují) a všechny jsou psané er-formou. Taky se mezi kapitolami z přítomnosti čas od času objeví kapitoly z dvanáct let starého vyšetřování, což je ale jasně zmíněno, takže orientace v čase nedělá problém. Horší už je to ale s orientací ve faktech. Autorka nám každou chvílí předhazuje stále nové a nové skutečnosti a upřímně, dost dlouho jsem si nevěděla rady s tím, co je a co není podstatné. Vlastně mi přišlo, že tam toho bylo zbytečně moc. Další otázkou pak je, co je a co není pravda, protože velmi brzy zjišťujeme, že zdaleka ne všemu se dá věřit. A hlavní kámen úrazu je pro Maggii to, že zjišťuje, že svého manžela vlastně vůbec nezná a že neví nic z jeho minulosti, což je dost děsivá představa, když je s ním víc jak deset let a má s ním dvě děti. Ještě že já znám manžela od první třídy. 
Zkrátka a dobře musím uznat, že si s námi Rachel Abbottová hezky pohrála a nejednomu čtenáři určitě pořádně zamotala hlavu.

Role narátorky pro Zabij mě znovu se ujala herečka a dabérka Simona Postlerová, s jejímž vypravěčským talentem jsem se seznámila už u audioknihy Všude kolem černý les. Už tehdy jsem byla s její prací spokojena, ale tady byla ještě o chlup lepší. Svým hlasem dokázala bez problémů vykouzlit napětí i veškeré emoce, které Maggie v průběhu příběhu prožívala.
Musím ale přiznat, že zpočátku se mi kniha neposlouchala moc dobře. Děj mi přišel zamotaný a nemohla jsem se v něm nějakou dobu zorientovat. K tomu asi ani nepřispěly větší časové rozestupy, které jsem z počátku mezi poslechem jednotlivých kapitol měla. Vždycky to holt nejde poslechnout během pár dní. S přibývajícími minutami se mi ale poslouchalo stále líp a líp a musím uznat, že ke konci byly kapitoly tak hezky napínavě ukončené, že jsem měla chuť dávat si sirky mezi víčka, abych večer neusínala a stihla toho víc. Jediné, co mi to kazilo, bylo to, že jsem odhalila hlavního záporáka dřív, než ho odhalila sama autorka. I když nějaké to překvapení pro mě ještě na konci zbylo. Jako cena útěchy.
Podtrženo, sečteno, audioknize dávám tři a půl hvězdičky. Další autorčiny knížky už mám na chci-si-přečíst seznamu, takže kdyby vyšly jako audioknihy, podstatně by se zkrátila jejich čekací lhůta :)

Moc děkuji Audiotéce za poskytnutí recenzní kopie! :)

sobota 21. ledna 2017

Jak se mi četlo v roce 2016

A je to. Rok 2016 je za námi. A jaký byl, ten můj čtecí rok 2016?

Na Goodreads jsem si dala výzvu přečíst 25 knih. Přečetla jsem jich 32. Což znamená splnění výzvy na 128%. Jsem prostě dobrá.
Celkem to dělá 11 281 stránek. I když tohle číslo není úplně pravdivé, protože mezi přečtené knihy si počítám i audioknihy. A taky mám z loňského roku nějaké rozečtené a nedočtené knihy. A nemám tam započítanou Hildu a Úsměv. No prostě... Nebuďte puntičkáři! Nejkratší knížka měla 192 stránek (Jablečný koláč naděje), nejdelší měla 621 stránek (Bouře mečů - část druhá). Průměrně 353 stránek na knížku, to mi přijde jako celkem dobré číslo.
A jelikož se mi nechce vypisovat, co všechno jsem přečetla, a beztak by to byla nuda, tak pokud by vás to zajímalo, můžete mrknout sem. Škoda nevyužít takové pěkné grafiky na Goodreads.
Je mi jasné, že pro spoustu z vás jsou tahle čísla úsměvně nízká, možná spíš směšně malá, ale já jsem s nimi celkem spokojená. Možná bych toho bývala přečetla víc, minimálně první polovinu roku to tak vypadalo, ale pak přišel srpen a s ním i pár změn v mém životě postupně doprovázených ztrátou zájmu o čtení a absolutní nechutí myslet. Nechuť myslet se sice stále ještě projevuje, ale už zase aspoň normálně čtu. Toliko k mému několika měsíčnímu blogerskému a čtecímu výpadku.


A teď otázka za deset bludišťáků. Co si plánuju na rok 2017?

* Na Goodreads jsem si dala výzvu na 30 knih. Moje drahá polovička nechápe, k čemu mi ta výzva je, když jsem si zadala méně knih, než jsem přečetla loni. Ale já to prostě vidím tak, že jedna knížka zhruba na dva týdny je pro mě tak akorát. A nebude mě stresovat žádné vysoké číslo. Když zvládnu 30 knih, budu prostě spokojená.

* Když teď nad tím tak přemýšlím, nebylo by špatné, kdyby těch 30 knih dalo větší počet stránek, než jsem měla loni. Což by vzhledem k tomu, že mám letos v plánu kousky jako Dědička ohně a Královna stínů, mohlo dopadnout. A nebo se taky může stát, že sice překonám počet stránek, ale nezvládnu těch 30 knih, pokud takových špalíků budu mít víc :D

* Na Databázi knih běží i letos čtenářská výzva, tak jsem si říkala, že se do ní zapojím. Pokud náhodou někdo neví, o co jde, tak tahle výzva se skládá ze 20 témat, ke kterým si čtenář volí knihu, aby odpovídala zadání. Ne, ani náhodou to neplánuju jako 30 na Goodreads + 20 na Databázi. Nemám stroj času. Ale říkala jsem si, že by nebylo špatné zkusit na co nejvíc zadaných témat napasovat knížky, které mám už nějaký ten pátek doma v knihovně a pořád díky novým přírůstkům odkládám jejich přečtení. Tenhle začarovaný kruh určitě znáte. Asi tak první týden v lednu jsem si myslela, že by mi tenhle plán mohl vyjít a počet mých nepřečtených knih by se mohl o dost zmenšit. Teď je konec třetího týdne a je mi jasné, že to asi nepůjde tak úplně podle prvotního plánu. Ale za pokus nic nedám, tak uvidíme, co z toho bude na konci roku.

---
A to je asi tak všechno. A myslím, že mi to takhle úplně stačí.
Co vy, jaké jsou vaše čtecí plány na rok 2017? Stresuje vás vidina vysokého čísla před sebou stejně jako mě, nebo naopak patříte do té party, která se díky šíleně vysokému číslu hecne a fakt to přečte? :)